Tu noc vyšla na oblohu jen jedna hvězda - ta rudá...

Letní povídka pro Víkend MF DNES. Každý rok jsme po prázdninách ve škole psali slohovou práci na téma: "Příhoda z prázdnin". Tento rok to ale bylo ministerstvem školství zakázané.

foto autorka

 Kdybych si mohla příště vybrat, do které rodiny se mám narodit, tak bych si rozhodně nevybrala rodinu dvou vzorných učitelů na malém městě, kde je jen jedna škola, takže se s nimi musím vídat nejen doma, ale i celý den ve škole. Občas se mi holky posmívají, že o jedné přestávce něco provedu, o druhé se to ve sborovně dozvědí rodiče a o třetí dostanu "pár facek".

Doma pořád slyším:"Ty musíš být nejlepší, musíš být všem vzorem, všichni tě neustále sledují, jak se chováš", že mám někdy chuť provést něco doopravdy špatného. Vždyť mám samé jedničky a poznámky v žákovský skoro žádný nemám! Tak co mě pořád buzerujou!

Krom toho mě naši pořád hlídají, nesmím večer sama nikam chodit, jenom v "doprovodu rodičů", do setmění musím být doma a spát ve stanu smím jen s kámoškou na zahradě, aby mě měli pořád pod dohledem. A to už je mi čtrnáct let!

I přes ten "učitelský" handicap, (tedy doufám, že ne právě proto), mám hodně kámošek a kámošů a jsme taková bezva partička, která se skoro každý den schází buď na hřišti v parku, nebo u potoka, v zimě na ledě na rybníku a teď v létě samozřejmě na koupáku. Celé dny se tam válíme na dekách, chechtáme se jak blázni, hrajeme karty, skáčeme šipky z čapu a je to prostě pohoda.

Naše parta, to jsou skoro všichni od nás ze školy, vždyť jsme jen malé městečko,  jen někteří přijíždějí každé prázdniny z měst k nám ne venkov k babičkám. Ty my všichni "domácí" samozřejmě tajně obdivujeme, závidíme jim jejich džíny z Tuzexu a froté ponožky z Luxusu a oni jsou taky pěkně nafoukaní. Ale  já se na ně každé prázdniny těším, hlavně na toho jednoho z Prahy, který má nádherně vymakaný a opálený tělo.

V partě máme i dva deváťáky a ti už se chystají po prázdninách do gymplu. A včera přišli s úžasným nápadem, že bychom teď - na konci prázdnin - mohli jít všichni stanovat za město na Skalky a udělat si tam takový pohodový tábor pro partu puberťáků. To je pro mne asi neuskutečnitelný sen, už vidím, jak se mnou naši vyběhnou, až se jich přijdu zeptat, jestli bych mohla s kamarádkou Janou pod tím stanem na Skalkách spát. "To ať Tě ani nenapadne", řekne máma a táta, i když by mě sám třeba pustil, bude s mámou raději souhlasit, aby měl pokoj.

"Na to máš ještě dost času, holčičko, však si toho ještě užiješ, neboj. Postavte si s Janou stan na zahradě, to vám zatím musí stačit", řekla máma, "chci tě mít na očích, abych věděla, co provádíš".

No, co asi provádím, panebože, co bych prováděla, chci se normálně bavit, jako se baví všechny ostatní "normální" děti, které nemají doma takovou "ochranku"!

Podívala jsem se smutně po tátovi a v jeho očích jsem uviděla naději: "Tatí, prosím, mohla bych tam jít, aspoň na jednu noc. Vždyť tam všechny děti znáte, nic se mi nestane, nebojte se, přijdu se vám hned druhý den ukázat, abyste neměli starost. Tatíííííííííí, moc prosííííííím..."

Nevím, asi to byl tehdy nějaký pro mne hodně příznivý den, že se mi podařilo vyžadonit si povolení jít stanovat na Skalky. Možná si naši uvědomili, že jsem jim už trochu vyrostla a dali mi šanci.

"Hlavně mě prosím nechoďte na Skalky kontrolovat, to by se mi zas všichni posmívali," poprosila jsem ještě oba rodiče a slíbila, že bude všechno v pořádku.

Pustila jsem se rychle do balení,  vzala stan, spacák, naházela do batohu nějaké jídlo, které mi mamka dala, a vyrazila jsem pro Janu, abychom se přidaly k táborníkům na Skalkách. Však už tam bylo pěkně veselo! Stan jsme si s Janou postavily na kraji palouku raději dál od lesa, abychom se v noci nebály. Ještě že mám s sebou pořádnou baterku, začalo se stmívat, les byl dost hustý a šla z něj trochu hrůza. Brrr, doufám, že na nás nepřijdou divočáci, žije jich tady na hranicích hodně, s těmi bych se potkat nemusela.

Večer byl moc hezký, kluci hráli na kytary, přezpívali jsme snad všechny písničky, které jsme znali, a strašně jsme se nasmáli. Už jsem ke konci ani nemohla, jak jsme se pořád bláznivě smáli každé blbině. Možná to znáte, člověk se pak směje i tomu, že si někdo říhne.

Šli jsme spát kolem třetí ráno, to už jsme fakt nemohli vydržet a to se nám ještě kluci chtěli nacpat do stanu. Tak jsme je vyhnaly, protože se nám už zavíraly oči. To tak, abychom se s někým tlačily v našem pohodlném stanu!

K ránu už je pěkná zima, však už prázdniny končí, skoro za týden pošupeme do školy. Tak jsme se všichni zavrtali do spacáků, jen oheň venku ještě dohořívá a dým z ohniště stoupá dolů do údolí.

Spala jsem jak zabitá. Nezdálo se mi vůbec nic. Najednou jsem venku uslyšela kroky. Nevím, kolik je hodin, hodinky jsem někam zavrtala ve stanu. Kdosi chodí kolem stanu, dokonce šátrá po jeho stěnách. Strašně jsem se bála pohnout, raději jsem ani nedýchala. Jana už se taky probouzí, podívala se na mě ustrašeně a chytila mě za ruku.

"Co to může být?, " ptala se.

"Pst, " naznačila jsem jí rukou. Chvilku jsme vydržely nehnutě ležet. Venku už bylo světlo a my jsme uviděly lidskou postavu. Ten člověk stál přímo před vchodem do našeho stanu a také se nehýbal. Posadila jsem se a najednou z venku slyším:

"Zuzko, spíš?"

Vystrčila jsem hlavu ze stanu a před stanem stojí táta. Strašně jsem se naštvala, zapadla jsem zpátky do stanu, zalezla do spacáku a rozbulela se. Pak jsem vzteky bez sebe vystrčila hlavu ven a spustila:

"Tak si mě klidně zkontroluj, spíme, nikoho ve stanu nemáme, chovala jsem se slušně. Prosila jsem, abyste mě nepronásledovali, cožpak jsem malá? To tě poslala máma, abys mě šmíroval, nebo jsi šel sám, dobrovolně?"

Čekala jsem, že za příval takových drzostí dostanu pořádných pár facek a pěkné domácí vězení, ale cožpak je tohle normální? Cožpak to jiní rodiče dělají? To se fakt nedá vydržet.

Podívala jsem se na tátu a zděsila jsem se. V jeho očích jsem viděla slzy a strašně jsem se zastyděla za tu svou hysterii. Byla bych si ta slova raději nacpala zpátky do pusy, ale už to bylo venku. Tátu jsem viděla brečet naposledy, když umřel děda, a to už je pěkně dávno.

"Tatí, prosím, promiň, to jsem přehnala, nezlob se, omlouvám se, já jsem to tak nemyslela."

"Přišel jsem vám říct, že v noci přijeli Rusáci. Okupují naši zemi, Praha je plná tanků, střílejí do lidí a nikdo neví, co se bude dít dál."

Zírala jsem na tátu a vůbec jsem tomu nerozuměla:"Rusáci? Střílejí? Okupace? Bude válka, tati? A kde je máma?"

Chrlila jsem ze sebe jednu otázku za druhou.

"Máma sedí doma u rádia a chce, abys přišla domů. Měli byste jít všichni raději domů. Je konec, konec všeho. Nemohli jsme v noci s mámou spát, když jsi nebyla doma, poslouchali jsme celou noc rádio a nemohli jsme těm zprávám uvěřit. Od půlnoci nás okupují."

Táta si dlouze povzdechl, otočil se, aby další děti, které postupně vylézaly ze stanů, neviděly jeho slzy.

Nikdo z nás nechápal, co se děje. Tak jsme raději sbalili stany a vyrazili k domovům.

Ještě ten den večer přijeli Rusáci až do našeho malého městečka na hranici se Západním Německem. Vojenská auta a obrněné transportéry s podivně ustrojenými vojáky přijely i do míst, která v roce 1945 osvobodila americká armáda. Všichni to tady věděli, ale každý rok klidně oslavovali osvobození sovětskou armádou. I my děti jsme to samozřejmě věděly,  ač se nám to ve škole učitelé báli říct.  Vždyť jsem nosila bundu po jednom Amerikánovi, kterou jsem objevila na půdě u babičky. Ta bunda byla hodně podobná těm, které se prodávaly jen v Tuzexu za bony, tak jsme si ji zabavila a byla moje nejoblíbenější.

Sovětská vojska zastavila na silnici, která vedla přímo k hranici. Pozorovali jsme je z půdního okénka dalekohledem a modlili se, aby ještě kousek popojeli dál ke drátům, na druhé straně hranice by si toho jistě všimli.

Měli jsme strašný strach, báli jsme se vyjít z domu. Nikdo nevěděl, co ta parta chlapců v rubáškách udělá. Docela ráda jsem rodiče poslechla, abych se nehnula ze zahrady.

Některé dny v životě při vzpomínce nesnesitelně bolí.  A je celkem jedno, kolik let od té doby uplynulo. Ta příhoda je v hlavě uložená jako film, který ani čas ani komunistická vymejvárna, která následovala v dalších letech, nevymažou. Tátu pak vyrazili ze školství, diplom Vzorného učitele pověsil na půdu a nastoupil do zemědělství, aby nás uživil.

Jsou události v životě, které by člověk už nikdy nechtěl prožít. Nerad na ně vzpomíná, je příjemnější být bezstarostný, šťastný a hodit vše za hlavu.

Ale ty dny by zapomenuty být nikdy neměly...