Až budeš číst tento dopis

Co tě nezabije, to tě posílí. Jednoho dne  možná zjistíš, že už jsi tak silný, že ani nedokážeš plakat...

Drahý můj.

Až budeš číst tento dopis, budeš už ze své cesty zpátky a až vysypeš z batohu haldu špinavého prádla, začneš se zřejmě probírat hromádkou pošty, kterou jsi vylovil ze své poštovní schránky na lékařské ubytovně. Asi neotevřeš můj dopis jako první, budou Tě jistě zajímat hlavně Tvé pracovní záležitosti. Naznačil jsi, že čekáš odpověď na jeden svůj důležitý dopis a že Tě možná čeká změna v Tvé pracovní kariéře. Držím palce, určitě to tentokrát vyjde.

Ale já si Tě teď představuji, jak sedíš ve svém pohodlném ušáku po babičce, popíjíš dobré moravské vínko, které Ti přinesl nějaký z Tvých pacientů, a začínáš číst tyto řádky.

Chtěla jsem Ti nejprve poděkovat za nezapomenutelné chvíle, které jsme spolu o velikonocích prožili. Ani mi nevadilo, že jsi měl službu a já musela čekat, až se odpoledne vrátíš z nemocnice domů.

Říkám si, že jsi takové moje štěstíčko za odměnu, takové moje odpočívátko, kde se vždycky stulím do klubíčka a nechám se drbat za ouškem jako náš Ferda.

Po cestě ve vlaku domů jsem Ti napsala několik básniček, ale nebudu Ti je teď psát, raději Ti je sama přečtu, až se spolu zase uvidíme. Musela jsem ze sebe vypsat všechno to, co k Tobě cítím, abych se vůbec mohla doma soustředit na učení. Těším se, jak spolu někam vyrazíme na víc dní, až budu mít konečně po státnicích a budu mít víc volna. Teď to bohužel nebylo možné, však víš.

Když jsme se včera spolu loučili, měl jsi takové smutné oči. Ale blázínku můj, vždyť odjíždíš jen na tři týdny! To uteče jako voda. Já Ti tady zatím dostuduji a až se vrátíš, můžeš mě přivítat jako paní doktorku, možná i budoucí kolegyni. Však vím, co pro Tebe ta cesta znamená a jak bylo těžké dostat se na ni. Je mi jasné, že hory jsou Tvoje veliká láska a že se s nimi musím o Tebe podělit.

Můj milý Jiří,

občas si říkám, jaký zázrak nás potkal, že jsme se na tom světě našli. Vždyť si vezmi, kolik je na světě lidí a jaká by byla škoda, když bychom se ztratili každý na jiném konci republiky a nikdy se nepotkali. Jsem tak šťastná, zamilovaná až k zbláznění. Vím, měla bych se raději učit, ale pořád Tě vidím před sebou, jak Ti to slušelo v tom bílém plášti, když jsem za Tebou přišla do nemocnice. Dobře jsem si všimla, jak se za Tebou sestřičky otáčely, když jsi pro mne v pátek přišel na vrátnici. Neboj, nežárlím, jen Tě strašně strašně moc miluji.

Až se vrátíš, tak se mi ozvi, zatelefonuj mi k sousedce, my pořád ještě nemáme telefon. Ona na mě zazvoní a já poletím po schodech jako blázen, abych zas konečně slyšela Tvůj hlas.

Před námi je léto, miláčku, poslední prázdniny a já si je chci fakt dobře užít.

Můj milý Jiří, tak raději končím, abych Tě svou láskou neunavila. Jdu se šprtat na zkoušky, ale stejně se asi neubráním tomu, aby mi myšlenky neutekly za Tebou. Ta skripta jsou tak nudná!

Líbám Tě a objímám.

Tvoje Káča

 xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Kateřino.

Až budeš číst tento dopis, budu již s velkou pravděpodobností obyvatelem jiného světadílu.

Když jsme se naposledy setkali, prožil jsem s Tebou nádherné chvíle, na které nikdy v životě nezapomenu. Byly pro mne smutné zároveň, protože jsem věděl, že už Tě vidím ve svém životě naposledy.

Kačenko, nemohl jsem Ti říct, že cílem mé cesty nejsou Alpy, ale Amerika. Věděl to jen jeden člověk v této zemi, a ten Ti také odeslal můj dopis, který právě čteš. Poslal Ti ho, protože má zprávu ode mne, že jsem již v pořádku na místě.

Vím, že teď zíráš na ten kus papíru a jak Tě znám, v duchu (a možná i nahlas) mi nadáváš. Jo, jsem hajzl. Ale protože vím, jak silný jsi člověk, věřím, že mě pochopíš a časem možná i odpustíš.

Víš dobře, jaké potíže mám v práci, mnohokrát jsme o tom mluvili. To rozhodnutí odejít bylo strašně těžké - i kvůli Tobě, mámě i dalším lidem, které mám moc rád a kteří mě mají rádi. Bylo to mé nejtěžší rozhodnutí v životě, ale vycházelo z mnohokrát promýšleného pocitu, že už tady prostě nemohu dál žít.

Nenávidím to tady a hnusí se mi celý ten systém, v kterém žijeme. Je mi špatně z těch soudruhů, kteří hrdě zpívají "zemský ráj to napohled" a přitom tady udělali takový nepořádek, jaký tady nikdy nebyl. A tleskají si, plácají se po ramenou, jsou na to pyšní! A normální lidi - tleskají taky a jsou šťastní, že mají klid.

Když jsem studoval medicínu, měl jsem jeden čas naději, že u nás půjde vše nějakým lepším směrem, než to šlo dosud. Navštívil jsem strejdu v Západním Německu a snil jsem o tom, jak si i já jednou zařídím soukromou lékařskou praxi, jak si postupně vybuduji vlastní ordinaci, možná i kliniku, na které budu pomáhat svým pacientům s trochu lepší péčí, než s jakou jsem se setkal u nás.

Jak to nakonec dopadlo, víš sama. Díky příbuzenstvu na Západě bych byl do smrti jen dělníčkem, který trhá mandličky dětem v naší okresní nemocnici. Cítím, že mám na víc a chci to dokázat. A proto musím jít. Vím, že se teď chovám jako velký sobec, ale bez toho by to nešlo.

Kateřino, je nutné, abys na mě co nejrychleji zapomněla a hlavně nikomu nepřiznala, že ses se mnou znala. Nevím, co všechno přijde, až se zjistí, že jsem emigroval. Mohlo by to ohrozit Tvou další kariéru. Je nutné, abys zničila vše, co by mě mohlo připomínat včetně tohoto dopisu.

Kačenko, chtěl jsem Ti poděkovat za všechno krásné, co jsme spolu prožili. Budu na Tebe vzpomínat. Naopak Tebe prosím, abys na mě zapomněla, rychle a NAVŽDY.

Není cesta zpět. Jeden život jsem ukončil a začal úplně nový. A pro Tebe bude nejbezpečnější, když tu část svého života, kterou máš spojenou se mnou, ÚPLNĚ vymažeš. Prosím.

Vím, že jsi silný člověk a že to dokážeš. 

Možná jsi dokonce silnější, než já.

George