Proč lidi zbytečně umírají na stud

Pročítat statistiky o počtech úmrtí na rakovinu je vskutku zdrcující. Diagnóza "zhoubný nádor" je ale často provázena "diagnózou": "Stydím se jít k doktorovi".

"Proč jste s těmi potížemi již nepřišel/nepřišla dávno, hned, jak vám to začalo?", táže se lékař a pacient klopí oči a mlčí. Myslí na to, jak dlouho se odhodlával k návštěvě lékaře, kolik nocí kvůli tomu nespal/a jak se té návštěvy bál/a.

Bál? Ba ne, styděl se. Styděl se před lékařem sundat kalhoty a ukázat svůj problém.

77 tisíc lidí v Česku se letos dozví, že má rakovinu. Nejméně polovina z nich od lékaře uslyší: "Přišel/přišla jste pozdě".

Rakoviny se bojíme všichni. Děsí nás její možné příznaky, děsí nás příběhy lidí, kteří s rakovinou zápasí. Děsí nás příběhy těch, kteří nad rakovinou nevyhráli. Pozorujeme se a při sebemenším znepokojení usedáme k počítači, abychom googlovali informace z internetu, diskutovali na chatech, ptáme se z anonymity svého pokoje nebo kanceláře na možné příčiny našich potíží s obavami nepříznivé diagnózy. A na internetu se vždycky najde někdo, kdo poradí nejít k doktorovi a léčit se alternativními prostředky. A to chceme slyšet!

Místo toho bychom měli sebrat odvahu a zaklepat na dveře lékaře. Řešit situaci preventivně, nebo alespoň v raném stadiu nemoci. Rady po internetu nás nevyléčí. Neustále hledáme potvrzení pro to, že naše obavy jsou zbytečné, že tyto příznaky má i jiná nemoc, která není vážná.

Je s podivem, kolik mužů se stydí jít na urologii. Jen představa cévkování moči sestřičkou u nich vzbuzuje hrůzu, natož aby jim někdo osahával jejich varlata. Kolik mladých chlapců letos dostane rakovinu varlete a bude se stydět jít s tím k lékaři. Budou doufat, že bulka se vstřebá a namísto s lékařem, budou své potíže řešit po internetu.

Kolik dívek i žen se stydí chodit na gynekologii, mamografii, urologii. Jen proto, že je potřeba sundat veškeré prádlo a ukázat lékaři to, co se normálně ukazovat nesluší. Kolik žen se nikdy nenechalo vyšetřit u gynekologa jen proto, že by do nich lékař vnikl potřebnými vyšetřovacími nástroji. Kolik žen již zemřelo na to, že utíkaly před studem za vlastní tělo!

Kolik mužů i žen se hrozí představy, že přijdou do ordinace a do konečníku jim lékař zavede hadici, díky které bude moci provést vyšetření konečníku a střeva zvané kolonoskopie. Odporné? Ponižující? Bolestivé? Nepohodlné? Možná ano, ale v prevenci rakoviny rozhodně užitečné.

A nebo říci lékaři - neudržím moč, stolici, krvácím... Těžké že?

Příčiny tohoto stavu jsou částečně způsobené neetickým, netaktním a nediskrétním chováním v našich zdravotnických zařízeních.

Kolik z nás již zažilo, že s ním o jeho nemoci mluvil personál přímo v čekárně před ostatními lidmi. U přepážek kartoték, kde se personál před ostatními vyptával, jaké jsou pacientovy obtíže - prý aby mohl stanovit, jestli se jedná o urgentní případ nebo jestli to počká.

Kolik z nás zažilo nediskrétní chování v lékárně při vyzvednutí léků na recept, kdy ve frontě za sebou stojí další pacienti a sdílejí informace o zavádění čípků, mazání mastiček, polykání tabletek, příspěvcích na plenky... Zejména v menších městech to je síla!

"To mám pro babičku," sdělil nedávno jeden muž frontě čekajících pacientů, když si vyzvedával balík inkontinenčních pomůcek. Fronta pokývala hlavou, "Jen nekecej, počuráváš se".

Některé z nás to od další návštěvy lékaře odradí. Přijdou, když už je nejhůř! Přijdou umřít...