Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

"Tak zas někdy, jo"?

4. 08. 2015 14:17:00
Jo, dneska? Dneska by to nebyl problém. Naše společnost se změnila, naštěstí... (Letní povídka pro MF Dnes).

Do dvoulůžáku na studentské koleji se Alena vplížila až k ránu. Noční vrátná věděla, že se v tomto týdnu oslavují státnice a studentky z pátého ročníku se zítra nadobro vystěhují, tak jen pokrčila rameny a se slovy: "Doufám, že už jste dnes poslední, slečno inženýrko", odemkla Aleně vchodové dveře. Vešla do pokoje a vrhla se na jídelní skříň, kde vždycky stávala velká sklenice s kyselými okurkami. Skříň již však byla vyklizená, tak se alespoň s chutí napila karlovarské minerálky a posadila se na postel. Hanka, její spolubydlící od třeťáku, už dávno spala, z večírku odešla před půlnocí. Poslední dny před státnicemi se s Hankou učily celé noci a úplně si převrátily denní řád. Nad ránem se pak chodily v županech sprchovat po dlouhé kolejní chodbě s dveřmi do mnoha úplně stejných pokojů, v kterých již většina děvčat dávno spala. Zvykly si s Hankou na sebe tak, že věděly přesně, co kdy která řekne, co kdy která udělá. Byly jak jednovaječné ségry, i si tak občas říkaly.

"Dobré ránko, ségro, tak jak jsme se vyspali z opice?", volá Hanka již plná energie a nakukuje při tom do skříní, jestli v nich něco nezapomněla.

"Brrrr. Bolí mě příšerně hlava. Sto korun za kyselou okurku a jeden Sedolor".

"Mám pro tebe návrh, děvče, volali naši, měli jet v červenci na rekreaci v Bulharsku, ale otec nemůže jet. Nabídli mi, abych jela já s nějakou kamarádkou. Co ty na to? Jela bys se mnou?"

"No to je fantastický nápad. Pojedeme k mořííí. Hurá", nadšeně souhlasí Alena a hned jde telefonovat rodičům, jestli jí půjčí peníze na zaplacení zájezdu. Poslední studentské prázdniny. Však jsou zasloužené, potřebují si odpočinout jako sůl.

Jako sůl, která jim po každém vykoupání v moři krystalizuje na těle. Obě cítí, jak se vybité baterky nabíjejí sluneční energií.

"Vidíš, máme tady podobný pokojíček jako na koleji, naštěstí tady nejsou ty haldy papírů. Jsem s tebou moc ráda, bude se mi stýskat, až to všechno skončí", říká Hanka Aleně.

"Však mně je s tebou taky dobře, škoda, že nejsi kluk, hned bych s tebou chtěla chodit", odpověděla Alena a Hanka už nereagovala.

Byly to opravdu nádherné dny. Přes den koupání v moři, opalovačka a četba románu o lásce, večer diskotéky v blízkém hotelu s partou podobně starých rekreantů. Když začnou hrát hit "Sun of Jamaica", všichni jdou do kola tancovat a to bulharské slunce jakoby stále více zahřívalo jejich scvrklá srdíčka.

Alena se zase plíží do pokoje jako mnohokrát předtím na koleji, tentokrát však v soukromí u jedné bulharské paní domácí. Hanka leží na posteli otočená ke zdi a Alena jen doufá, že už dávno spí.

"Kdes byla tak dlouho?", vyhrkla Hanka, která překvapivě nespala a prudce se na posteli otočila. Bylo hned jasné, že se zlobí. "Měla jsem o tebe šílený strach, ségro, chápeš to? Probudila jsem se ve dvě hodiny a ty jsi tady nebyla. Co se děje?".

"Byla jsem venku, s Honzou, s tím klukem, co jsem s ním dnes celý večer tancovala. Však víš: "Sun of Jamaica, Sun of Slnčev brjag brandy". Volal na mě pod oknem, už jsi spala. Šli jsme se spolu chvilku projít podél pláže a..."

"Ty ses s ním vyspala"!?

"No, tak asi jo. Myslím, že po tom půlroce sezení nad skripty mám snad na nějaké ty radovánky taky nárok, ne?"

Hanka si ji pozorně prohlížela. Alena před ní stále jen v malých kalhotkách, v noční košili se v tom vedru spát nedalo.

"Ségro, to jsi tedy pohnojila. Přijely jsme sem spolu a ty se tady vyspíš s prvním klukem, kterýho potkáš!"

"Vždyť si taky můžeš někoho najít, třeba ten Petr, ten s tím knírkem - ten po tobě pořád kouká, když tancujeme. Studijní celibát skončil, ségro, žít je třeba začít".

Alena si tiše pobrukovala : "We shall be loving and true, loving and true...", rozčesávala si vlasy a pohupovala se do rytmu.

"Jasně, ségro, loving and true. Tak mě teď chvilku poslouchej: vím, že to, co ti teď řeknu, tě šokuje, ale nemohla jsem ti to říct dřív, neřekla jsem to zatím nikomu na světě: já prostě nejsem na kluky. Když jsem v prváku chodila s Pavlem a poprvé jsem s ním byla v posteli, pochopila jsem, že je ve mně něco špatně. Bylo mi s ním dobře jako s kamarádem, ale kdykoliv se mně dotkl, bylo mi to odporné. Až později jsem pochopila, jak to vlastně je."

Alena popadla koupací plášť a rychle ho přehodila přes své nahé tělo. Hanka se trpce pousmála a řekla:

"Neboj, myšlenky na sex jsem si prostě zakázala. Je a bude pro mě tabu. Víc se bojím samoty, ale i to zvládnu, kamarádko moje. Neboj, nebudu ti bránit v tvém štěstí, však si jdi za tím svým Honzou. Musím si zvykat".

"Víš co, Hanko, podívej, vychází slunce, pojďme se vykoupat", navrhla Alena, aby to celé raději zamluvila.

Alena strčila nohy do vody a vykřikla: "Jdeme na to, je krásně teplá." Trochu se při tom slově zarazila, podívala se provinile na Hanku, ale ta se už vrhla do moře.

Včerejší vlnky se v noci změnily v pořádné vlny. V noci byla na moři bouřka. Bylo zajímavé pozorovat hromady písku, jak se silným příbojem přesýpají z místa na místo. Kolik let si už s nimi vlny takto pohrávají.

Za pár dní zase balily kufry. Na nádraží si na rozloučenou řekly: "Tak zas někdy, jo?", pusu si raději nedaly.

"Milá, Hanko, netušila jsem, že už žádné "zase někdy" nebude. Na životě je blbý to, že strašně rychle utíká. Byla jsem na tebe trochu naštvaná, když jsi mi to tehdy všechno řekla a já si představila, že jsem s tebou několik let bydlela na koleji. Pak jsem se na jednom srazu spolužáků dozvěděla, že už nejsi. Ten tvůj problém byl tehdy na nás obě moc velký. Vím, nepomohla jsem ti. Ale vzdávat jsi to neměla..."

"And one day I'll return. Come back home to you. And then I'll stay forever, forever..."

Autor: Eva Klokočníková | úterý 4.8.2015 14:17 | karma článku: 6.81 | přečteno: 351x

Další články blogera

Eva Klokočníková

Pomýlená země

Příští rok si připomeneme již padesáté výročí našeho osvobození od kontrarevoluce. Děly se tehdy divné věci. Život šel pak dál jakousi dlouhou cestou necestou, na jejímž konci byl nový začátek...

13.8.2017 v 8:00 | Karma článku: 14.79 | Přečteno: 485 | Diskuse

Eva Klokočníková

Vejce a my - aneb nedělejte z nás blbce!

Zpráva o prodeji toxických vajec v Německu mě zaujala. Nejen proto, že mám ráda vejce ve všech možných úpravách, ale i z profesních důvodů, tedy - ne že bych se cítila býti slepicí...

6.8.2017 v 8:31 | Karma článku: 41.01 | Přečteno: 8379 | Diskuse

Eva Klokočníková

Myslím na tebe, země má, na prahu nového roku

Když je člověk mlád a plný představivosti o světě, do kterého se narodil, a jeho možnosti cestovat jsou omezeny na jeden nebo dva okolní státy, obtížněji si hledá vztah ke své zemi, v které musí žít.

1.1.2017 v 8:14 | Karma článku: 15.00 | Přečteno: 341 | Diskuse

Eva Klokočníková

Bylo nebo spíše nebylo - toaletního papíru v naší zemi

"Babi, vyprávěj, jak jsi stála v tý frontě na toaleťák...", škemraly děti. "Však jste to už slyšely desetkrát!", bránila se babička. "Babííí, prosím..."

31.12.2016 v 8:14 | Karma článku: 19.95 | Přečteno: 1154 | Diskuse

Další články z rubriky Letní povídka

Iva Marková

Liduška

Když se na Lidušku zadíváte, mohli byste si pomyslet: „Chudák holka, nemá to v hlavě v pořádku...“ a budete mít jistě pravdu.

11.8.2017 v 8:32 | Karma článku: 19.35 | Přečteno: 491 | Diskuse

Jana Mrázková

Jde to (horko těžko) i bez děšťovky

Možná by mne to ani netrklo, kdyby Petr Vacek v sestřihu Všechnopárty nelíčil, jak vodou z vany, kde se vykoupal, splachuje záchod.

7.8.2017 v 21:33 | Karma článku: 15.55 | Přečteno: 719 | Diskuse

Alena Damijo

Z bláta do louže aneb britské léto pod stanem

Hurá, týdenní festival alias rodinná dovolená pod stanem v kouzelném anglickém národním parku New Forest je konečně tady! Organizátor akce navíc už v lednu s úsměvem prorokoval slunečno a teploty neklesající pod 29 °C.

7.8.2017 v 10:30 | Karma článku: 14.11 | Přečteno: 397 | Diskuse

Iva Marková

Pařezáče ne?

Jela jsem autem za takovou nablejskanou motorkou. Prostě taková ta "hustá mrtěkára“, jak říkají naše ratolesti, co zabere víc jak půl silnice.

31.7.2017 v 11:22 | Karma článku: 15.67 | Přečteno: 571 | Diskuse

Lucie Gavendová

Sen

Vlastně všechno co mi zbylo je sen. Sen o dokonalosti momentu, kdy se opět shledáme. Žiju ve snu, probouzím se do reality, ze které unikám tím, co jiní považují za realitu. Světe, proč jsi to dopustil? Proč se z nás stalo stádo?

27.7.2017 v 16:45 | Karma článku: 6.84 | Přečteno: 122 | Diskuse
Počet článků 320 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2848

Mám ráda kulturu,(ne)zajímá mne politika, fascinuje mne jóga. Mé životní krédo: "Když nejde o život, jde o ho..." Oblíbený citát:" Být trpělivý neznamená dělat někomu vola."

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky

Oblíbené knihy

Co právě poslouchám

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.