Letní prázdniny slouží také k tomu, aby si děti ve svých hlavičkách poopravily to, co je jejich učitelé/učitelky nenaučili správně, (někdy i proto, že pravdu říct prostě nesměli). (Letní povídka pro MF Dnes)
"Babi, kdy už konečně přestane pršet?", zeptala se Anežka. "Nevím, už se ptáš potřetí. Má pršet až do neděle. Odpoledne přijede vaše máma, tak vás třeba vezme někam do kina, já už nikam nechodím", odpověděla babička.
"Babi, a co máme dělat? Tady je strašná nuda," povzdechla si Barunka. "Mohli bychom hrát třeba na pravdu. To se někoho na něco zeptáš a on musí odpovědět buď pravdu, nebo musí dát fant. Babi, hrála bys taky?", navrhla Anežka. "Pravda se má říkat vždycky. A ne místo pravdivé odpovědi dávat fant, co vás to ve škole učí za hry?", rozčílila se babička.
"Babi, a můžeme se jít aspoň podívat na půdu? S dědou jsme tam vždycky chodívali, když pršelo, poslouchat, jak déšť bubnuje do střechy", navrhla Barunka, ale nedoufala, že je tam babička samotné pustí.
Ta však překvapivě souhlasila: "Jděte si, kam chcete, aspoň budu mít chvilku klid. A ne abyste se tam hrabaly ve starých krámech! A neumažte se, ať nás máma nehubuje", a obě vnučky hned běžely k dřevěným schůdkům, které vedly na půdu.
xxx
"Jé, teda tady je krásných věcí. Hele, stará truhla, a není zamčená", Barunka do ní nakoukla a volá:
"Dívej, tady je nějaká krabice s fotkama a dopisama", a sype hned obsah krabice na víko truhly. A tady je nějaký sešit, podívej!"
"Páni, ale to je deník!"
"Ukaž, dej mi to, já jsem si to našla!"
"Neber mi to, roztrhneš to. Tak já kousek přečtu, počkej:
Dnes byl u jezírka krásný teplý večer. Seděli jsme Thomasem na skále a snažili se pomocí rukou domluvit. Na to, že se učím anglicky teprve dva měsíce, to náhodou nebylo špatný a Thomas už taky pár českých slov pochytil. Říkal pořád dokola "I love you. Mam te rad, ty a ja to Amerika, tam life the best". Thomas pořád chce, abych za ním přijela do Ameriky, až se budou muset vrátit. Vždyť já ale půjdu po prázdninách teprve do druhého ročníku a bez maturity mě máma nepustí. "Mám tě moc ráda, Tomi. Pořád na tebe myslím." Včera Thomas přinesl k nám domů nějaké konzervy a kafe a mámě říkal: "Ja vzit cera to Amerika", ale ona mu moc nerozuměla. Tak mu jen pohrozila prstem, aby mi něco neprovedl. Ale co, válka už konečně skončila, proč bychom se nebavili. A až v roce 1948 udělám maturitu, tak za ním stejně odjedu. Však mi říkal: "Wejt, wejt", jako že na mě počká. Do tý doby si budeme psát a já se aspoň naučím angličtinu".
"Ukaž, teď budu číst já", vytrhla Barunka Anežce deník z ruky.
"Ale tady to už ten inkoust není vůbec čitelný. Podívej, tady je založená fotka. To je asi nějaký voják a vedle máma, ta byla krásná, viď?"
"Pojďme se zeptat babičky, třeba nám to vysvětlí", navrhla Barunka.
xxx
"Babi, to je máma tady na tý fotce?", zeptala se Barunka. Babička si nasadila brýle a hned odpověděla: "Jojo, to jí bylo sedumnáct, nosila krásný vlnky ve vlasech, na každou noc se natáčela".
"A ten kluk, co se k ní tulí, to je kdo?", byla zase zvědavá Anežka.
"To je americkej voják, to je focený po osvobození v pětačtyřicátým. Jo, ten vaší mámu moc miloval. Jmenoval se Thomas. Nabízel mi stotisíc dolarů, když mu jí dám. Já jsem ji ale nepustila, vždyť ještě studovala. Chtěla jsem, aby napřed dodělala školu, a pak mohla jet. Její kamarádka se tam vdala hned po válce a má se tam moc dobře", vyprávěla babička.
"Hm, Thomas vypadá trochu jako náš táta, viď? A kdyby si ho máma vzala, tak bysme se narodili v Americe"?, zeptala se Anežka. "To víš, že jo, to by ses nenarodila vůbec", poučila jí starší Barunka.
"A babi, proč do tý Ameriky máma neodjela pak?", zeptala se Anežka.
"Pak? Pak už nebylo vůbec nic", povzdechla si babička.
"Babi, a co tady vlastně v Plzni dělal americkej voják? On přišel se Sovětskejma vojákama? My jsem se ve škole učili, že nás osvobodila sovětská armáda. Přijeli s tankama a válka skončila. A lidi jim dávali šeříky, vojáci hráli na harmoniku, tancovalo se. Bylo to v jednom filmu, byli jsme na tom se školou", řekla Anežka.
"No, Plzeň osvobodila americká armáda a na harmoniku tedy určitě nehráli. Ale legrace s nimi byla, to jo, to by vám mohla máma vyprávět", řekla trochu jizlivě babička.
Barunka vytáhla cosi z krabice a zeptala se: "Babi, a tady ti Indiáni, to je co?"
"No, to jsou nášivky, co měli ti vojáci na bundách, víš? Vždyť to vidíš na tý fotce", odpověděla babička.
"Babi, ale paní učitelka nám neříkala, že nás osvobodili i americký vojáci. A máma to taky nikdy neříkala, viď, Báro?", divila se Anežka.
"Ale nevykládej nesmysly, vždyť k nám ten mámy voják chodil, nosíval nám jídlo z kasáren a já jsem mu za to přepírala košile. Já nevím, proč vás to ve škole nenaučí", zlobila se babička.
"Bacha, schovej to, máma jde", lekla se Barunka a strkala hned krabici z půdy pod kanape.
"Mami, ty prý jsi chodila s americkým vojákem a chtěla ses vdát do Ameriky?", vyhrkla Anežka.
"Pane bože, babi, co jim to tady prosím tě vykládáš, co jim blbneš hlavu. Co když to holky řeknou ve škole. Vždyť mě pak jako učitelku okamžitě vyrazí! Nezbláznila ses. Odkud jste tu krabici vytáhli, dejte to sem, hodím to do kamen. Už sem na prázdniny nikdy nepojedete, když takhle zlobíte", rozzlobila se maminka.
"No vidíš, ty jsi učitelka a klidně dětem vykládáš, že nás osvobodila sovětská armáda a přitom jsi randila s Amerikánem. A já jsem se zbláznila? Já tomu světu už nerozumím", řekla babička.
" A máma by měla dát fant", řekla tiše Anežka a pro jistotu si nenápadně zastrčila jednoho Indiána do kapsy.
