Tehdy před sedmačtyřiceti lety chtěl jít československý stát vlastní cestou. Na té cestě byl zadupán do země svými "přáteli". Přáteli? Prý ano, přijeli nám přece pomoci - domluvit pomocí tanků.
Malý stát, který měl na život vlastní názor. Malý stát uprostřed Evropy se čtrnácti miliony obyvatel neměl na vlastní názor nárok. A už vůbec ne na myšlenky o svobodě. Od těch jej bylo potřeba osvobodit.
Tu dobu pamatuji jako dítě, které citlivě prožívá všechny události se svými rodiči. Sdílí nejprve jejich nadšení z jara roku 1968, pak jejich zklamání, obrovský strach a nakonec i velké ponížení.
S dětmi ze sousedství jsme tehdy zakopali na zahradě zprávu o tom, že dne 21.8.1968 k nám přijely tanky Sovětské armády a že se jednalo o okupaci, protože je do naší země nikdo nepozval. Báli jsme se, že jednou historie zhodnotí tuto událost jinak a že už nikdo nepřizná, jak to ve skutečnosti bylo. Zpráva leží v zemi uložená v lahvi od oranžové limonády.
Nevěděli jsme, že se našlo pár iniciativních soudruhů, kteří k nám spřátelená vojska pozvali. A nebo nepozvali? Jsou nalezené zvací dopisy pravé nebo zfalšované? Napsali je ti soudruzi sami o své vůli nebo k tomu byli někým vyzváni? Jak to vlastně tehdy bylo? Dozvíme se to? Historii lze snadno zfalšovat.
Ten malý stát má i dnes vlastní (často i velmi rozumný) názor na život. Snaží se ho prosadit, někdy proti všem. Však jsme Bohemia, z čeho asi ten název vznikl? Bohužel - názory těch malých nemohou být respektovány.
Dnes už je většině lidí jedno, jak to tenkrát doopravdy bylo. Mladé lidi už srpnové události nezajímají. Ale měly by. Protože napsat zvací dopis jde dnes velmi rychle - možná by stačil E-mail nebo zvací SMS. A oni zase klidně přijdou.
Chci jen říct: "Buďme opatrnější při výběru těch, kterým dáváme moc. Kterým dáváme pravomoc poslat zvací dopis."
