Kdyby po jednom roce nepřišly vánoce, bylo by prázdno v lidské duši. Vždyť vánoce jsou - i pro nekřesťany - skvělou příležitostí k přemýšlení, rovnání zážitků, pocitů, myšlenek, ale i k tomu, aby člověk hledal cestu, jak jít dál.
Když byly naše děti malé, často jsem v adventním čase láteřila, co všechno vánoce naložily na bedra hospodyněk. Úklid, vaření, pečení cukroví, shánění dárků, nákupy. Mívala jsme pocit, že já z vánoc vůbec nic nemám, kromě stresu a nervozity.
Když jednoho dne děti vyrostly a oznámily, že příští Štědrý den již nebudou sedět pod společným stromkem, neboť odjíždějí do zahraničí, chvilku jsem koketovala s myšlenkou, že vánoční přípravy zestručním, stromeček nahradím jehličnatým větvovím a cukroví vlastně není potřeba, stejně se po něm jen tloustne.
Ten okamžik byl v mém životě zlomovým - zjistila jsem, že jsem ty vánoce celá léta dělala taky pro sebe. Vždyť by mi vlastně strašně chyběly! A taky i dnes, kdy jsou děti velké, chystám vánoce se vším, jak jsme byli zvyklí. Už ale neláteřím.
A stala jsem se užívačkou vánoc. Začínám s první adventní nedělí a nekončím na Tři krále, pokračuji totiž s pravoslavnými, jejichž vánoce končí po půlce ledna. I potom však mývám doma pořád stromeček, který nahradí až velikonoční vajíčka na větvičkách pučící břízy.
Užívám si chvil, kdy dárky dostává především moje duše: v podobě vánoční hudby, v podobě knížek, na které nebyl během roku čas, v podobě slov moudrých lidí, které jindy není čas poslouchat.
Když jsem se včera procházela slavnostně vyzdobenou Prahou kolem rozsvěcujících se vánočních stromečků, byla jsem dojata víc, než minulé roky. V uplynulých dnech jsem si uvědomila, jak rychle můžeme přijít o to, co už všichni považujeme za samozřejmost. Byla jsem hrdá na to, že lidé do vánočních ulic přišli a netvářili se vůbec vystrašeně.
Letos si o vánocích určitě vzpomenu na všechny lidi, kteří nemají žádný domov, kde by si mohli udělat " něco jako vánoce". Je jedno, jak ti lidé vypadají, odkud přišli a co způsobilo to, že nemají místo, kde by mohli žít tak, jak je pro lidi důstojné začátkem třetího tisíciletí.
Vzpomenu na ty, kteří stojí venku za okny se svými dětmi a alespoň chvilku chtějí prohřát své duše u našich rozehřátých krbů. Někteří z nich možná uvidí "vánoce" poprvé v životě. Měli bychom je přizvat a pohostit u našeho bohatého stolu. Však máme dost.
Na druhou stranu by měli ale vědět, že "vánoce" si ukrást nedáme.
