Jak se žije lidem se "slavíkem" (tracheostomií) v krku

Do naší lednově nevlídné a sychravé kotliny zavítala z daleké Ameriky  možná budoucí první dáma České republiky - paní Katherine Terrell Švejnarová. Možná se jí bude přezdívat "dáma v šátku", bez kterého ji prý nikdy neuvidíte. Na krku nosí totiž "slavíka", protože jí v důsledku neznámé choroby před 11 lety lékaři provedli tracheostomii. Moji nejbližší přátelé o mě vědí, že jsem podobně se "slavíkem" v krku žila i já a to celých devět let. A tak se mě ptali,  jaké to je...

V šesti letech - jako školou nadšený prvňáček - jsem vážně onemocněla s hlasivkami. Nemoc způsobená speciálním druhem viru byla v šedesátých létech u nás neznámá, lékaři ji neuměli léčit. Byla jsem vlastně unikátem, což mě ale v souvislosti s označením "pacient" nijak nepotěšilo. Tato nemoc způsobila ucpání mého hrtanu, nemohla jsem dýchat  a život mi zachránilo jen jeho okamžité otevření a provedení tracheostomie. Když jsem se druhý den po zákroku podívala do zrcadla, byl to pro šestileté dítě šokující pohled - od toho okamžiku jsem nosila na krku plechovou kanylu, která mi umožnila dýchat a žít, ale neumožňovala mi mluvit. To jsem se naučila až po několika měsících dopisování si s okolím. Bylo velké štěstí, že jsem do první třídy nastoupila jako "vyspělá" čtenářka Ferdy Mravence, Brouka Pytlíka a dalších dětských knížek a psala jsem také tiskacími písmeny. Jiný způsob komunikace se mnou nebyl možný. Mluvit jsem se naučila tak, že jsem si při mluvení přidržovala otvor v kanyle a tím vytvářela hlas. Byl sice mírně skřehotavý, ale byl.  Nakonec jsem i zpívala, i když to pravda zrovna Helenka Vondráčková nebyla...

Kanylou jsem nasávala vzduch přímo do hrtanu, takže veškeré nečistoty, kouře, nákazy a podobné látky běžně se vyskytující ve vzduchu se bez možnosti zachycení v horních cestách dýchacích dostávaly přímo do plic a průdušek. Však také moje účast na výuce v první třídě nebyla valná, spousta omluvených promaroděných hodin. Horší bylo, že kanyla se musela každý den měnit, takže pobyt mimo domov více než jeden den bez některého z rodičů, kteří mi kanylu vyvařovali a vyměňovali, nebyl možný. Také čištění kanyly několikrát denně jsem ještě sama nezvládala. Do pionýrského tábora mě naši poslat nemohli...

Také s plaváním to nebylo valné, kanyla se samozřejmě nesmí dostat pod vodu, protože otvorem v ní se do plic dostane voda a člověk se utopí. Ale i s tím lze žít: plavala jsem na velikém nafukovacím platejzovi s obrovskou hubou, přes kterou se voda do kanyly nedostala.

Děti mě příliš nešetřily - některé mě litovaly, některé se posmívaly a schválně ubližovaly. Ani jeden z těchto pocitů  nebyl příjemný. Ale děti všechny trable snášejí nějak snáze a moji rodiče byli úžasní - když jsem něco provedla, dostla jsem úplně stejně jako moje zdravá ségra.

Horší to bylo v pubertě, kdy jsem se už chtěla líbit chlapcům. Roláčky, šátečky, šálky, aby kanylka nebyla vidět. Kupodivu i pionýrský šátek, který jsme někdy museli povinně nosit,  posloužil, kanylu spolehlivě schovával. A ještě jsem získala kladné body :-)) Nejhorší bylo ale parné léto, v takovém vedru kanylu těžko schováte a společné plovárny, kde se pubertální spolužáci před děvčaty předvádějí - ty byly pro mě tabu, tam bych se v roláku nebo v plavkách s pionýrským šátkem na krku "nechytala", raději jsem si chodila cárat nohy do potoka...

Zlatá puberta. Díky hormonům záhadná nemoc zmizela, hlasivky se uzdravily,  kanyla byla vyjmuta, otvor uzavřen. Na krku zůstala jen jizva vypovídající, že tento příběh je pravdivý. Ta holčička se jmenovala jako já.

Kašlu na politiku. Je mi už jedno, kdo bude prezidentem. Chtěla bych popřát paní Švejnarové, aby se jí v naší republice dobře dýchalo, aby ji nesužovaly pražské smogy a inverze, aby nedostala chřipku nebo virozu a aby se - pokud je to jen trochu možné, taky uzdravila.

Tracheostomie je chirurgický výkon nebo stav po chirurgickém výkonu, kdy je průdušnice uměle vyústěna na kůži povrchu těla. Cílem je zajištění průchodnosti dýchacích cest, nejčastěji s cílem umožnění ventilace (spontánní nebo pomocí přístroje).
Dočasná i trvalá tracheostomie je zdrojem mnoha fyzických, psychických i sociálních traumat.
Psychologická péče je nedílnou součástí komplexního přístupu k nemocným s tracheostomií. Pacienti s tracheostomií mají řadu obtíží (kašel, hlenění, omezená schopnost řeči, obavy z dušení apod.), které mohou ovlivnit nejenom jejich psychiku, ale i schopnost začlenění zpět do rodiny a společnosti.
Psychologická podpora a maximální stupeň empatie ze stran rodiny a zdravotnického personálu by měl být samozřejmostí (převzato z literatury).