"Prosím Vás, budete mít zítra otevřeno?", zeptala jsem se ve čtvrtek nesměle pokladní v našem malém Albertu. "Ne", štěkla na mě rozzlobeně paní pokladní a hodila po mě účtenku a peníze zpět.
"No, tak to jsem to zase dostala", pomyslela jsem si a do večera přemýšlela, jestli byla paní pokladní naštvaná proto, že mají zavřeno, nebo proto, že jsem se opovážila myslet si, že by snad měli mít otevřeno, když mají plochu přes 200 metrů čtverečních. Zasmála jsem se v duchu představě, jak inspektoři ČOI běhají po samoobsluhách se skládacím metrem a přeměřují velkost prodejny...
Pravda je, že si moc dobře neumím představit 200 metrů čtverečních a věřím, že ve Vietnamu to klidně může být úplně jiná plocha než v Čechách.
Slyšela jsem názor prodavačky, která je samoživitelkou dítěte a je ráda, když může pracovat o svátcích, kdy její dítě hlídá babička a kdy si vydělá více peněz než ve všední den.
Slyšela jsem názor prodavačky, které je líto, že nemůže trávit čas, kdy její děti nemusí být ve škole, s nimi někde na výletě.
Slyšel jsem názor zaměstnanců v jiných oborech, kteří také musí o svátcích pracovat, a nikdo se jich na nic neptá.
Ono je to těžké a důležité je, jak dokáže zaměstnavatel se svými zaměstnanci komunikovat. Možná bychom se na to mohli zeptat pana Bati, který by nám jistě moudře poradil. Proč není jeho "učení" více propagováno?
Mimochodem - občas jezdím v neděli nakupovat do větších obchodů. Prodavače nebo prodavačky - ty jsem v těchto obchodech nepotkala nikdy. Zeptat se na něco pokladních - to vždycky dostanu vynadáno - buď od nich, nebo od lidí, kteří stojí ve frontě u té jedné pokladny , která je o svátku otevřená. Tak jsem se odnaučila ptát.
Což když bychom zavedli super super samoobsluhy, kde člověk žádnou obsluhu neočekává, zboží si nastrká do košíku, sám si je namarkuje a sám na kartu zaplatí. Všechno by hlídaly jen kamery, které stejně běží ve dne v noci.
I na takové krámy by se - páni poslanci - vztahoval váš nový superzákon?
