Pomýlená země

Příští rok si připomeneme již padesáté výročí našeho osvobození od kontrarevoluce. Děly se tehdy divné věci. Život šel pak dál jakousi dlouhou cestou necestou, na jejímž konci byl nový začátek...

Na tom, že babička poslouchala rádio ve čtyři hodin ráno, když slepice vylézaly po žebříčku z kurníku, nebylo nic divného. Vždycky mě tím vzbudila, protože už špatně slyšela. Na svém rádiu měla trvale nastavenu rozhlasovou stanici "Vídeň", která byla nejlépe slyšet právě v tuto dobu. Ve Vídni byla babička před první světovou válkou několik let na službě a každé ráno vybíhala před obchod své tety na Mariahilferstrasse, aby se poklonila císaři pánu, který jel tudy "do práce". Alespoň takto to svým vnoučatům babička vyprávěla.  Nebyl divu, že se celý život snažila udržovat s tímto městem kontakt alespoň prostřednictvím rádia, i když císař pán se tam již mnoho let po ulicích neprojížděl.

Dnes jsem ale v ložnici z kuchyně zaslechla i nějakého českého hlasatele a babička střídavě ladila české a rakouské stanice.

"To jsou svině", zaslechla jsem, a tak jsem potichu vylezla ze své postýlky, abych nevzbudila dědečka, který ještě pochrupoval.

V kuchyni seděla babička na rozvrzaném štokrleti s hlavou u rádia a jen mi prstem ukázala, abych byla zticha a pokynula k plotně, kde byla v zelené plechové konvici uvařená káva z Cikorky. Nalila jsem si kávu do plechového hrnku s housaty, dolila jsem hrnek mlékem a z pekáče v troubě jsem si vzala povidlovou buchtu. Byla docela tvrdá, tak jsem ji pomalu ulamovala do kafe tak, jak jsem to vídávala u svého dědy. Pozorovala jsem babičku, která vypadala rozčíleně,  a snažila jsem se porozumět tomu, co Rádio Vídeň hlásilo.

"Svině to jsou", řekla znovu babička a nalila si z lahve rumu štamprli. U jejích nohou ležel pes Azor, který zvedl překvapeně hlavu a zase ji položil zpět.

" Měla bys jít ještě spát" řekla babička, "kdoví, co s námi bude..."

Nerozuměla jsem ničemu a myslela jsem si, že ve Vídni zastřelili císaře pána a tudíž babička sprostě nadává.

Když se probudil i děda, seděli s babičkou u rádia a po tvářích jim tekly slzy, které děda utíral do posmrkaného kapesníku. Dědečka jsem viděla plakat jen tehdy, když mi vyprávěl, jak přežil na konci války nálet na Plzeň. Jak měl velké štěstí, že na něj spadly tlakovou vlnou vyvrácené dveře, protože jinak byli všichni ostatní ve sklepě hotelu Continental, kde pracoval, úplně mrtví.

Napadlo mi, že se stalo něco hrozného a že bude zase válka. Děda pak vytáhl z kůlny starý dětský kočárek, se kterým s babičkou jezdívali do trhu prodávat i nakupovat, a jeli jsme do Jednoty. Babička skládala do kočárku pytlíky rýže pro slepice, pytlíky soli, která je nad zlato, mouku na povidlové buchty, cukr, tři čtvrtky másla, Cikorku.

"A co koupíme Azorovi do zásoby?", ptala jsem se. Babička mi odpověděla: "Toho asi zařízneme".

Dostala jsem velký strach a nerozuměla jsem ničemu, co se kolem mě dělo. Doma jsme všechny potraviny vyskládali do velké skříně v maštali. Když jsme jeli do konzumu potřetí, byl už úplně prázdný. Babička s dědou seděli celý den u rádia a já jsem si vylezla na půdu, vytáhla jsem si krabici s věcmi po mámě a našla jsem v ní vojenské hadrové nášivky s velkým Indiánem, které nosili naši osvoboditelé, jak mi říkávala babička. Říkala jsem si, že když bude válka, oni určitě zase přijedou a přivezou s sebou i opravdové Indiány, vždyť Vinnetou byl tak čestný a statečný!

K večeru přijel tatínek a řekl, abych si zabalila věci do kufříku, že pojedu domů. Divila jsem se, protože do konce prázdnin ještě zbýval více než týden, ale babička souhlasila:

"Jojo, jen ji raději odvez. Jestli se Amerikáni naserou, tak bude zle. Tohle si přece nemůžou nechat líbit? Vždyť tady Rusáci nikdy nebyli!"

Cestou domů, jsme po silnic potkávali tanky a já jsem se tatínka zeptala: "Tati, to jsou ti  Amerikáni"?

Tatínek neodpověděl a za volantem celou cestu pofňukával. Říkal jen, že možná bude opravdu válka a já jsem vůbec nerozuměla, proč? Tiše jsem se modlila "Andělíčku ,můj strážníčku", jak mě to učila babička, a v ruce jsem svírala odznáček s hlavou Indiána...

Byla jsem ráda, že válka nakonec nebyla a všechno bylo zase "normální", jako dřív. Amerikáni se nenaštvali, nepřijeli a nechali nás v tom...