V každém společenství si jeho členové volí svého zástupce, který bývá nejschopnějším a nejzkušenějším členem dané tlupy. A tak Šmoulové mají svého taťku Šmoulu, Vontové ze Stínadel zase Velkého Vonta. A volům vládne Velký Vůl.
I zvířátka mají totiž své vrcholné představitele, vedoucí zvířecího společenství, velitele stáda...
Jednoho dne došlo na stráni pod lesem k volbě Velkého Vola. Kandidátem byl vůl, který již tuto funkci zastával v několika volebních obdobích. Mezi ostatními voly se nenašel žádný jiný vůl, který by se největšímu volovi postavil jako protikandidát. Jen sova, která usedla na nedaleký smrk, na sebe upozorňovala hlasitým houkáním. I ona chtěla kandidovat na vůdce stáda volů, ale ti jejímu houkání vůbec nerozuměli.
Velký Vůl zahájil svou kandidátskou řeč:
" Připomínám jen, proč byste mě, vážení volové, měli opět zvolit: jsem z vás největší vůl, nejsilnější a mám z vás největší zkušenosti s vedením stáda volů", řekl vůdce volů a mával při tom svým velkým a silným ocasem.
"HÚ, HÚ", houkala do jeho projevu neustále sova.
"Jsem schopný domluvit se s Velkými Voli v ostatních stádech. Máme podobné názory, proto si s nimi dobře rozumím. Podívejte se třeba na takovou sovu, která neustále přerušuje moji řeč: jak by mohla zastávat funkci Velkého Vola, když nerozumí řeči volů. Rozhlédněte se kolem sebe: kam se podíváte, všude žije samý vůl. Jak by s nimi chtěla sova komunikovat, když umí jen to svoje HÚ."
"HÚ, HÚ", zahoukala opět sova a přeletěla nad stádem volů.
A volové ze stáda pod lesem pak jednohlasně zvolili svého jediného kandidáta opětovně Velkým Volem.
Jaké z toho plyne poučení: Velkého Vola může nahradit jen ještě větší vůl, pokud se takový ve stádu najde.
