Nahnilé banány

Na popelnici před domem ležel ráno velký trs nahnilých banánů. Zastavila jsem se, ale  po krátkém zaváhání jsem pokračovala po chodníku dál. "Přece nebudu vybírat popelnice"!

Občas se mi stává, že úplně obyčejná věc, se kterou se během dne setkám, ve mně vyvolá vzpomínky, kterých se ne a ne zbavit,  často vzpomínku na rodiče a jejich život, nebo vzpomínku na život můj, který již také trvá pár desítek let.

A tak třeba právě teď při pohledu na nahnilé banány vzpomenu na tátu, jak stojí nade mnou u jídelního stolu a říká, že musím dojíst nejdříve oběd, abych si mohla jít zase hrát. "A budeš tady sedět tak dlouho, dokud to nesníš, nebo ti to nacpu do krku sám", vyhrožoval. Dnes by bylo jeho jednání asi předmětem rozboru několika psychologů, kteří by možná doporučili dohled sociálky nad naší rodinou.

Ony by ale "soudružky Zubaté" jistě  nevěděly to, co jsem věděla já: můj tatínek prožil druhou světovou válku a jako jeden ze tří synů své velmi záhy ovdovělé matky docela dobře věděl, jakou cenu jídlo má. Banán tehdy určitě neznal - možná tak z nějaké obrázkové knihy nebo encyklopedie. Asi by se tehdy díval na banán jako já na všelijaké ty exotické druhy ovoce, které lze dnes bez problémů koupit.

Já už jsem na tom jako dítko školou povinné v šedesátých létech byla trochu lépe. Banány, ty jsem milovala a mým největším snem bylo přecpat se banány tak, abych je už nemohla ani vidět. Však jsem také na každé narozeniny a svátek dostávala od rodičů trs banánů, který jsem si mohla dát za okno a sníst si ho úplně sama. A tak jsem si každý den uloupla jeden banán, pomalu jsem ho oloupala, abych vychutnala jeho vůni a ukusovala jsem po malých kousíčkách tu báječnou banánovou hmotu!

A moje děti o čtvrt století později - ty na tom byly ještě lépe - i když jsem pro ně na banány vystála nejednu dlouhatánskou frontu, přece jen se (v Praze) banány občas sehnat daly a děti si na nich mohly pochutnávat.

Moje děti měly vůbec velké štěstí, když se po několika málo letech života v této zemi dočkaly velkých změn ve společnosti, které jim pak dopřály nejen ty banány. Ještě si ale na dřívější nedostatky (nejen banánů) naštěstí pamatují!

Ale co další generace? Budou dávat na popelnice nahnilé trsy banánů (a nejen banánů) nebo si i bez válečných útrap dokáží uvědomit, že mít banán není samozřejmost?

Přemýšlím o trsu nahnilých banánů, který zůstal na popelnici až do druhého dne.

Ne jeden náhodně zkažený banán! Ale hned celý veliký trs nahnilých banánů!

To je zajímavé: jeden nahnilý člověk ve zdravé společnosti mi také nevadí. Ale když je jich hned celý velký trs? Kam s nimi? Vyhodit!