Štítím se pražských tramvají

Po dnešku mám jízdy pražskými tramvajemi plné zuby a končím. Hrneček hnusu se naplnil. Jsou místa, kam metro ještě nejezdí a autem tam jet nelze, nebylo by kam zaparkovat. Nedá se nic dělat, jela jsem tramvají. V zimě, kdy je člověk obalen několika neprodyšnými vrstvami oblečení včetně rukavic se to dá ještě vydržet, ale v létě, když je venku vedro a já jsme oblečena do kraťasů případně bílých "božihodových" krátkých šateček, si na sedačky raději nesedám...

Utíkám se třemi taškami plnými nákupu na tramvaj, ta se hned rozjíždí. Abych neupadla, dosednu rychle na nejbližší volnou sedačku. I když si nesedám ráda, jsem tentokrát po nákupech za odpočinek na volné sedačce vděčná. Že to v tramvaji nevoní, mě nepřekvapilo. Tentokrát mi ale připadá, že s sebou vezeme ve voze pisoáry.  Po pár minutách chápu, proč byla sedačka volná, ač kolem stálo několik cestujících. Moč vzlíná po mém oblečení a mně se zvedá žaludek. Vstávám a popoháním tramvaj, abych už byla doma. Tam odhazuji veškeré oblečení částečně do pračky, částečně do popelnice a nemilosrdně se "vypařuji" ve vařící vodě ve vaně. Při vzpomínce na "moji jízdu tramvají" se otřásám hlubokým odporem.

Nemohu si odpustit vzpomínku na své dětství, kdy jsem jako malá holčička nastrojená v růžových šatečkách jezdila s rodiči za babičkou vláčkem taženým parní lokomotivou. Růžové šatečky se posléze změnily v černé od sazí a maminka konstatovala: "Zase jsi jako prase..." Z pražských tramvají jsem také jako prase. Ta špína v tramvajích mi ale připadá mnohem odpornější, než ta,  kterou vypouštěla dýchavičná parní lokomotiva. Ušmudlané sedačky, opatlané tyče na držení, na podlaze odpadky... Sedadla bývají obsazena dělníky ze staveb ve znečištěných pracovních oděvech nebo bezdomovci, kteří hnusně páchnou po celém vagónu. "Cestující jsou povinni se za jízdy držet", hlásají nápisy. Ano, jednou rukou se držte tyče a druhou rukou si držte nos.

V narvané tramvaji obírají tlupy kapsářů cestující o peněženky. Zážitek ze stověžaté Prahy na celý život.  "Vážení cestující, projíždíte místy se zvýšeným výskytem kapesních krádeží." Držím si kabelku a neuroticky těkám po okolí. S cestujícími se očima obviňujeme navzájem.  

V narvané tramvaji se upocené mužské tělo ze zadu tiskne na mé upocené tělo - brzy zjistím, že pán, co stojí za mnou, se vůbec nemusí tak mačkat a že se mě ze zadu nedotýká rukama ale jiným údem. Ano, jízda pražskou tramvají je skutečně vzrušující!

Když jsem chodila do školy, cvičili jsme občas v rámci předmětu Civilní obrana (CO) běh v plynové masce a v oblečku zvaném "atombordel".  Až budu muset jet příště zase tramvají, vyfasuji si na ředitelství Tramvají tuto protiradiační ochranu, abych se zase doma nedrbala z kýble hnusu...