"Jen tráva se ptá,

proč už se teď nesměji, jen tráva se ptá, proč jsem ztratil naději... " Verš velkého básníka a hudebníka - Karla Kryla. Ode dneška by mohl v pražské MHD jezdit zadarmo... Na Břevnovský hřbitov za ním však jeho příznivci musí tramvají dojet sami.

Je dobře, že lidé na Karla Kryla nezapomínají. Koncert k jeho sedmdesátým narozeninám v Lucerně byl během několika dní vyprodán.

Doprovázena svou dcerou jsem i já přišla zavzpomínat. Přestože vstupenky na koncert byly pouze k stání a domnívala jsem se, že takový způsob prožívání koncertů již nemohu ve svém věku zvládnout, stálo se mi celou dobu velmi dobře. Moje hlava, která mne jindy upozorňuje na různé bolesti mého středněvěkého těla, byla zaměstnána zážitkem, na který se zapomenout nedá.

Zaplavily ji endorfiny,(Endorfin - hormon štěstí, protože se uvolňuje do mozku a způsobuje dobrou náladu, pocity štěstí, tlumí bolest), a tento biochemický pochod způsobili naše mladé zpěvačky a mladí zpěváci, kteří přišli zazpívat písničky Karla Kryla ve své vlastní úpravě. Když zpívaly sestry Irglovy píseň "Děkuji", chtělo se mi stát v pozoru a salutovat. Ale to by se Karlovi asi strašně nelíbilo...

Nejen pocit štěstí, ale i mrazení projelo několikrát mým tělem. Například když Aneta Langerová zpívala "Nevidomou dívku" nebo "Salome".

Sál Lucerny zpívá spolu se zpěváky. Nikým neřízený sbor zpívá i Jeřabiny s Markétou Irglovou, která je "střihla" bez doprovodu orchestru. Kolem mne nestojí nikdo, kdo by píseň neznal.

Pozoruji lidi kolem sebe a cítím se opravdu šťastná. Když odcházím z koncertu, ozve se nedaleko ode mne: "Babi, kde jsi, neztrať se mi". To jen starší paní doprovázena svou asi patnáctiletou vnučkou pajdá k východu. To stání ale stálo za to!

V noci po koncertu jsem nezamhouřila oka. Krylovy písničky mi v hlavě zněly až do rána. I nožky už k ránu trochu zabolely. Namazal jsem je Francovkou a příště bych šla na Krylův koncert zas. Bohužel je tady s námi jen ze záznamu. Je dobře, že alespoň tak.

Počátkem devadesátých let jsme byli svědky malého zázraku: přestože byl Kryl v Československu zakázaný, po jeho návratu s ním jeho písničky zpívali studenti i malé děti a  perfektně je znali. Ve škole se je určitě neučili. To jen jejich rodiče přehrávali z cívky na cívku svých magnetofonů a kazeťáků Krylovy desky. Těm dětem se jeho písničky prostě líbily, tak si je zpívaly.

Chtěla jsem napsat, že by se děti měly ve školách Krylovy písničky učit jako lidové, ale pak mne napadlo, že by se pak klidně mohlo stát, že je zpívat přestanou. Tak raději ne... 

Bojím se, že se dnes objeví spousta komentářů, které budou rozebírat Krylovy politické názory a postoje a budou se vracet k tomu, co říkal a dělal před dvaceti  a více lety, kdy mu bylo dopřáno několik let písničkářské slávy v naší osvobozené republice. Bojím se, že nám někdo bude vysvětlovat, jak to vlastně Karel myslel a že to tak vlastně nemyslel. Prosím, jen to ne. A proto končím jeho veršem a přáním: Nechte ho spát!

"Nechej ho spát,

ať neví o ničem.

Nechej ho spát

na prsou s čedičem.

Dlouho byl nezvěstný

neznámý pocestný,

nechej ho spát."